Proč se jmenuje histórica to jsme nepochopili. Po pěší zóně plné hotelů a obchodů jsme došli k Recorrido Macroplaza - na mapě to je zelený pás kolmý na řeku vedoucí k Palacio de Gobierno (vládní palác) po jehož stranách jsou moderní významné budovy jako katedrála, kongres, divadlo a další. Ve skutečnosti jsme ovšem překonávali nepříjemnou silnici, v jejímž středu bylo podivné betonové bludiště s naprosto odpudivými průhledy o patro níže.
Vnořili jsme se do čtvrti Barrio Antiguo. Na prvním rohu stál pár policistů, tak jsme se odvážili jít rovně mezi malé koloniální domečky. Na první dojem to byla ulice ruin-barů jako v Budapešti. Již na první křižovatce jsme věděli, že toto asi bude nejhezčí historická čtvrť v Monterrey. Také jsme našli nejhezčí uličku plnou barů, zastřešenou plachtami s barevnými opravenými fasádami. Ale okolní ulice byly ošuntělé, rozpadlé a většina komerčních prostorů v přízemí byla k pronájmu jako v centru Kutné Hory.
Uličkami jsme došli k Muzeu mexické historie, kde jsme narazili na umělý kanál - spíše bazén s průzračně modrou vodou, a vydali jsme se podél něj k parku Fundidora. Podél kanálu Santa Lucía by se krásně běhalo, říkali jsme si. A k našemu údivu a úlevě jsme několik běhajících Mexičanů opravdu potkali. Jen my bychom tu neběhali v 11h dopoledne za úmorného vedra. Kolem kanálu vytvořili náplavku s restauracemi a mnoho zákoutí, vodopádů, vodotrysků, pod kterými lze procházet, pódií, lávek a odpočívadel. Měli jsme chuť si v tom zaplavat, dokud se zdáli neozval hluk a nepřijela lodička plná turistů, jejíž kapitán hlásil co je k vidění napravo a pár vtípků k tomu nalevo, a držte si děti, ať se vám tu neutopí... Tak jsme si alespoň smočili nohy. Ale co to támhle ten zahradník gestikuluje? Že máme vylézt? Jako že máme špinavé nohy? Jo aha, chloro. Aby si udrželi průzračnou vodu, lijí do toho kanystry chlóru a pod vodotrysky to je také cítit.
Dopajdali jsme do parku Fundidora. Dříve tu byla průmyslová zóna s železárnami, dnes oblast zazelenili a přeměnili v obří industriální veřejný park s monumenty připomínajícími historii, která odstartovala rozvoj města. Park má mnoho částí. Velmi dobře se kouká do zeleného údolíčka Casa de Loros, které vypadá jako prales, a přes které jsou natahána lana pro kladky a Tarzany - ziplines. Dominantou jsou vysoké pece, ve kterých je muzeum hutnictví, ale nechali jsme si je na příště. Fotili tu nějaké začínající modelky, jednu quinceaňeru - patnáctiletou (slaví se jako by se holka vdávala) i obyčejné holky. Všechny ve stínu věží s nasvětlovacím alobalem. Došli jsme nakonec k Parque Plaza Sezamo - prostě Julda Fulda zábavní park. Otočili jsme to na sever k jezeru o obloukem jsme se začali vracet. Běhali jsme ze stínu do stínu, litovali, že tady místo chipsů neprodávají klobouky a nadávali si, že jsme se nenamazali. Ráno totiž hlásili na dnešek zataženo a déšť. Dobelhali jsme se k začátku kanálu a koupili si jízdenku po kanálu tou hulákající lodičkou zpět do centra. Park Fundidora a kanál Santa Lucía jsou opravdu luxusní nádherná moderní místa - v kontrastu se vším zbytkem města.
Po výstupu z lodičky se naší misí stalo hledání restaurace, kde by měli chiles ennogada. U muzea jsme neuspěli. Palacio de Gobierno je opravdu pěkný palác, muzeum, vstup zdarma, příště. Ponořili jsme se do uliček na opačné straně Recorrido Macroplaza, navštívili Basílicu del Roble a prodírali se pouličním tržištěm jak kdybychom byli v HongKongu. Chiles ennogada nikde. Když jsme došli k hlavní silnici Cuauhtémoc, otočili jsme to zpět na jih ke kostelu, kde nás vysadil taxík. Zeptáme se v některém hotelu... Až v jedné restauraci nás poslali naproti a opravdu, na stolech měli nabídku měsíce: chiles ennogada. Dali jsme si menu, které obsahovalo i polévku pozole. Polévka byla jako od maminky (z Vysočiny). Nebyla ošizená, samé kostky masa, téměř žádné pozole. Chile ennogada bylo výborné, až na tu náplň - prostě maso. Když jsme se rozkoukali, zjistili jsme, že jsme v hotelové restauraci. Využili jsme toho a nechali si zavolat hotelové taxi do našeho hotelu. Lepší než volat do našeho hotelu pro taxi, nebo chytat některý zelený na ulici. Byli jsme na sebe hrdí, jak jsme to vymysleli, až do chvíle, kdy jsme se rozhlédli kolem a zjistili, že jsou tu okolo zácpy. Ale co. Máme čas. Tranquilo. Celkový dojem z města je zklamání. Zlaté Querétaro.
Žádné komentáře:
Okomentovat