Auto a doprava

Měli jsme štěstí, zaměstnavatel nám slíbil půjčit firemní auto. Dostali jsme zprávu, že je pro nás připravené. Chtěli jsme si ho vyzvednout v pátek, abychom se o víkendu mohli pohybovat po městě a obhlížet možnosti bydlení, ale zas tak připravené pro nás nebylo. Dostali jsme ho až v pondělí. Ale nevadilo to, obě schůzky, které jsme k bydlení měli na víkend se zrušily. Papírování šlo hladce, vyplnili jsme jeden papír, nechali ho podepsat šéfem, oskenovali jsme řidičáky a to bylo vše. V pondělí odpoledne na můj dotaz, v kolik hodin můžeme auto očekávat, přišel mejl, ve kterém doručením vozu byli pověřeni dva další lidé. Začala jsem být nervózní, jestli to stihnou včas. Na dnešek jsem si neobjednali taxi zpět do hotelu, snad nás nenechají na holičkách. Napětí stoupalo s každou minutou, o kterou se blížil konec pracovní doby. Když už jsme v kanceláři zůstali jen my a poslední kolega, objevili se dva vykukové. "Koho hledáte?" zeptala jsem se jich, nevěděli. "Přivezli jste auto?" na to už se chytili. Kámen spadl ze dvou srdcí - mého a Lubošova. Dali nám klíčky a měli se k odchodu. "Tak moment!" ...teď honem vymyslet pár chytrých dotazů... nebo raději "Jdeme s vámi, chceme ho vidět." V garáži na mě blikalo bílé SUV značky Honda. Je trochu špinavé, ale není poškrábané, zdá se být v pořádku. "Kde jsou papíry?" "V přihrádce spolujezdce." "Uka, zkontrolujeme je." A přišli jsme na to, že to má propadlý techničák i pojistku. Techničák končil v březnu, asi se to tady moc neřeší. Evidentně to auto teprve dnes ráno někdo vrátil. Pojistka je do konce září, pár dní tedy ještě platí. "Hnedle to zařídíme, nic se nebojte, zítra budete mít novou pojistku." úslužně a otráveně, že se v tom šťouráme, se ukláněli poskoci a že by už teda šli. Nechali jsme je jít, sedli jsme do auta, že se projedeme po garáži. A ejhle, automat. Připravili jsme si teorii a nastartovali. Opatrně vyjeli z řady, ale jo, to půjde. Jen se nesmí šlapat na spojku, když je tu místo ní velká brzda :-) Má to i couvací kameru. Ale prázdnou nádrž, dojezd 50 km. No pěkné... Naštěstí benzínky jsou tu na každém rohu, jedna hned u nájezdu na dálnici. Napsala jsem mejl v jakém stavu jsme auto převzali, a že očekáváme nové papíry zítra.


První vlastní cesta z práce do hotelu se nám 3x protáhla. Místo jedné hodiny nám trvala 3 hodiny. Záludné jsou tu odbočovací pruhy. Obzvláště v zácpách se těžko určuje, jak dlouhá kolona je, a kam který pruh odbočí.Takže nás to párkrát někam odbočilo. Brali jsme to sportovně jako poznávačku města a hledání pronájmu. Dostali jsme se do zvláštních čtvrtí, kde jsme kontrolovali, jestli jsme zamčení, pak jsme jeli skoro přes skládku polní cestou... Lokální zážitek. První cesta do práce nám trvala jen o 10 min. více než taxiku. Druhá cesta do práce už byla lepší, vyrazili jsme o půl hodiny dříve, v 6,30, a dali jsme to za 45 minut. Pro úsporu 30 min v autě se vyplatí o 30 min. dříve vstávat. Kolegové také chodí na 7,30.


Najeli jsme si cestu do práce a z práce, ale zatím ještě stále s navigací. Když pak jedeme někam jinam, třeba na byty k pronájmu, často se ztratíme na neznámé trase. Jezdí se tu drsně. Málokdo bliká, aby dal vědět změnu směru, odbočení, či přejetí z pruhu do pruhu. Klaksony mají asi už z výroby ztlumené :-) Někde ani nemají namalované pruhy na silnici, kolik aut se vejde, tolik pruhů se utvoří. Kamiony jsou nepříjemné, nejsou zrovna v dobrém stavu. Na přednosti nespoléhat. Na červenou se dá klidně odbočit doprava, asi platí jen pro ostatní směry. V autoškole se prý učí agresivní jízdu spíš než pravidla. Ale zvládáme to. Občas máme ještě tendence pouštět chodce, i když nás vytrubují zezadu. Nejvíc mě štve jejich dopravní inženýrství. Abychom po výjezdu z hotelu najeli na správný směr, musíme ho dvakrát obkroužit, pak jet kilometr opačným směrem, otočit se do protisměru a projet zase kolem hotelu, tentokrát už ve správném pruhu. Není to vůbec výjimka. Na jednu stranu klidně dají semafor na 6-8 proudovou dálnici, aby se dalo sjet a odbočit, na druhou se obyčejně člověk musí na dálnici otočit do protisměru a vrátit pár kilometrů, aby mohl sjet, kam chce. Takže zkrátka nejsou sjezdy vždy napravo, ale i nalevo, a to je zmatek. Často tady mají rychlé pruhy uprostřed na estakádě, nebo spíš velbloudech, a odbočovací pruhy po stranách estakády. Velbloud tak nadjede křižovatky. Křižovatky umí udělat hooooodně složité. Navigace často nestíhá, jestli jedeme ve středu, nebo v pomalých krajních pruzích, a pořád nám hlásí, abychom se drželi vpravo, odbočili doleva a hned doprava (to říká místo najeďte na dálnici nebo připojte se)... Nejednou nám radila držet se v levém pruhu, ale nedošlo jí, že se silnice dělí na dva levé, levý a ještě levější, takže se máme držet spíše uprostřed, než vlevo... A co nám mozek nebere je: "držte se vlevo a přejeďte do středního pruhu" to je prosím křižovatka maxikřižovatka. Musíme přejet přes pruh protisměru do speciálního pruhu, který jede rovně. Pruh, který jsme opustili nejspíš pouze odbočuje vpravo. Jenže když přejedeme ještě pár pruhů tak, že už nejsme moc uprostřed těch všech pruhů, ale spíše vlevo, odbočí nás to doleva, místo rovně. Vždycky se držíme aut před námi, abychom náhodou nenajeli do protisměru, takže často špatně. Těžko se to popisuje. Silnice má zkrátka 6 silnic po dvou pruzích, kde se střídají směry dopravy.

Mají i jednu ulici, kde se jezdí vlevo, a my jí dokonce každý den jezdíme, protože ji máme za rohem od domu.