Šťastný den

Dnes (čtvrtek) jsme si zaplatili další nocleh a jeli se podívat za Evou, mou spolužačkou, další členkou výpravy z ČVUT. Pozastavovali jsme se nad tím, kam se ztratili ostatní, se kterými nejsme vůbec v kontaktu. Alespoň že my 4 architekti držíme při sobě. Eva bydlí u své sestřenice, která se vdala za Mexičana a pracuje tu. Dnes jsem dokonce dostala chuť na snídani a zatoužila po pekárně. Ta mě natolik nadchla, že jsem zatoužila bydlet u pekárny, protože tu mají spoustu dobytek z řad pečiva. Někomu se zdá, že je to moc sladké všechno, ale mě to nevadí.
Evču jsme pozdravili jen krátce a vypravili se na další dohodnutou schůzku ohledně Alešova bydlení. Dnes byl obzvláště parný den a ulice Uxmal je dlouhá, ušli jsme cca 400 domů, než jsme došli ke správnému číslu popisnému. A tento dům nabízel velice svérázné ubytování. Byty mají prádelnu na střeše, tzn. každý byt má takovou komůrku na pračku a sušárnu. Někdo to ale dokáže pronajímat jako pokoj s koupelnou. Pokojík 2x3m s mini okénkem a koupelna 1x1,5m za 2000pesos, ufff, děkujeme pěkně.
Vrátili jsme se k Evě, kde v útrobách domu bylo příjemně chladno. Já se rozhodla, že zítra pojedu do Querétara, že už mám DF dost. Na nějaký výlet to nevypadá (Lucka je ve Verakruzu na pláži), tak co tady.
Odpoledne jsme se vydali na další inzerát. Potkali jsme se s moc příjemnou paní, přijela autem se dvěma dětmi, takže jsme se oba museli vejít na pření sedadlo, ale domek nebyl od srazu daleko. Pronajímala luxusní byt, nebo pokojík v domku na bázi hostelu, kde už bydlí asi 6 lidí ze všech koutů světa. Multikulturní prostředí, prostorný a světlý pokoj, 3000pesos a všechny služby v ceně. Bereme! Na třetí pokus Aleš bydlí! A jak! Paráda :-) Na cestě mezi centrem a školou, jak chtěl.
Došli jsme to oslavit jídlem do místní restaurace, a to bylo jiné jídlo, než jsme měli doposud! Mňami, a k tomu usměvavý číšník jako bonus.
A k dnešnímu plánu už nám chybělo jen se zastavit u mého kontaktu z letadla. Paní, vedle které jsme seděly v letadle, nám dala webové adresy na stránky svoje a svého manžela architekta. Psali jsme mu mejl, jestli se můžeme zastavit v jeho atelieru, ale neodepsal. Napsala jsem pohlednici s panoramatem Prahy a rozhodla se, že bych ji raději doručila osobně, než poštou. Našli jsme domeček, zazvonili a z okna vykoukla seňora Sánchez. Zprvu mě nepoznala, ale pak nás vzala dovnitř a ukázala nám svůj ateliér, ve kterém restauruje obrazy. Byla moc milá, překvapena, že jsme její pozvání vzali vážně a opravdu nezůstalo jen u slov v letadle. Neváhala, zvedla telefon a zavolala svému muži, že nás k němu posílá. Atelier má o ulici dál. A tak jsme se během prvního týdne hned dostali na prohlídku atelieru Sanchez Arquitectos.
Fascinuje mě vnitřní uspořádání domů tady (není to o moc rozdílné od Japonska – malé parcely je třeba využít). Přízemí domů slouží jako garáže a dům začíná až v 1. patře. Vnitřními atrii se nešetří, je potřeba domy ochlazovat a prosvětlovat. Seňor Sánchez se nás ujal, po pár slovech na úvod nás provedl po atelieru, ukázal nám každého zaměstnance a kolegu, modely i plány, které zrovna ležely navrchu. Poté jsme si opět sedli a ukázali mu svá portfolia – moje a Aleše. Při popisu svých projektů ve španělštině jsem se tak trápila, že jsem raději přepla na angličtinu, ale Aleš to zvládnul. Sánchez nechodil dlouho kolem horké kaše a pár slov o nějaké brigádě také padlo. Aleš to bude mít mnohem snazší, protože je v DF a má asi 3 dny volno – školu si nacpal do dvou dnů. Mě povídal o městečku u Querétara, kde teď staví a mají tam známého architekta. Na závěr nás odvezl autem na zastávku metra, protože se opět rozpršelo.
Zašli jsme si naposledy do Starbucksu, abychom si vychutnal triumfální kávu a abychom zjistili, že už na internetu nemusíme nic moc řešit. Máme kde bydlet, kam jít do školy a třeba i práci. Já zavolala Gabriele do Querétara, v kolik můžu zítra přijet a nezbývalo mi nic víc, než se rozloučit s centrem DF, kterého už mám tak akorát. Těším se, až se pohnu a usadim.