Kuriozity během cesty do školy

Cestička do školy vyšlapaná a plná dobrodružství - v Mexiku nikdy nevíte, co váš čeká a koho potkáte.
Mé zážitky při cestě do školy opravdu stojí za článek. Ale prý to jsou samé rarity (ve španělštině: es raro). Je naprosto běžné, že slýchám pískání, pohvizdování a troubení aut, které mě míjí. Tady se troubí prostě proto… Hned třetí den, když jsem šla kolem nákupních center – už skoro u školy, proti mně jelo auto. Chlápek v tom autě si přibrzdil a pozdravil mě, pokračovala jsem v cestě. Jenže zjevně nebyl spokojen, že tím byla komunikace ukončena, a tak si couvnul, aby se mě zeptal, kam jdu. Naštěstí na rezolutní NO – ne, nebudu se s tebou bavit, se vzdal a pokračoval ve své cestě. Druhý zážitek byl o něco kurióznější: šla jsem ze školy kolem parku a za mnou mladík. Udržoval si docela velký odstup, takže se klidně mohlo jednat o náhodu, necítila jsem potřebu si náhle začít zavazovat tkaničku, nebo něco, aby přešel. Když už jsme byli na konci parku, najednou přidal a předešel mě. A v ruce měl fotoaparát, jakoby nic, jako kdyby ho prostě náhodou držel v ruce, ale bylo mi jasné, že nenápadně fotí, nebo natáčí. Otočila jsem se a snažila jsem se mu uhnout ze záběru, vsadím se, že to video nestálo za nic. Naštěstí to netrvalo dlouho a na autobusové zastávce se posadil a dělal, že čeká na bus (v opačném směru, než jsme celou tu dobu šli). Když jsem ho míjela, vrhla jsem na něj tázavý pohled a gesto: „Co to ksakru mělo být?“, on odpověděl také rukama, jako že nic, že se omlouvá, že jenom se chtěl odívat… Během Orientací na TECu nám během jedné přednášky vysvětlovali, že v Mexiku se prostě civí, bez ostychu si cizince klidně prohlédnou od hlavy k patě…
No ale třetí zážitek byl ještě o něco „lepší“: Šla jsem ráno do školy (tak 8 hodin). Moje cesta: vyjdu ze své čtvrti, přejdu silnici, kde jezdí autobusy, ale nikdy ty moje, jdu podél silnice, kde je spousta autoservisů, stánků s jídlem a kluků, kteří myjí auta, pak zahnu a jdu kolem parku – nejdelší trasa, pak přejdu lávku nad dálnicí a jsou tam ty obchodní centra, a za rohem už je škola. Hned když jsem míjela tu zastávku autobusu z jednoho projíždějícího vyskočil mladík (tak 26let) – manší postavy, hubeňoučký jako pírko. A jak se kráčet přede mnou, ale strašně pomalu. Když jsem ho předešla, předešel mě záhy znovu, a zase zdržoval. Během cesty kolem těch myčů aut se podrbal na zadku, což mi přišlo naprosto odporné, protože si tím trochu stáhl kalhoty. Zpomalila jsem, a nechala ho, aby se vzdálil. Považovala jsem to za náhodu, až do chvíle, kdy se ohlídl, aby se ujistil, že tam pořád jsem a hned v zápětí si stáhl ty kalhoty o trochu víc, takže jsem viděla takovou dobrou čtvrtinu jeho holé zadnice. To už jsem se zarazila a nechala ho se vzdálit o dobrých 10m. Doufala jsem, že bude pokračovat rovně a já doprava, ale štěstí mi nepřálo. Opakovalo se to ještě jednou, to už ale viděl, že jsem se nedívala. Přešla jsem na druhou stranu ulice a chtěla jsem jít po druhé straně té dálnice (místo kolem parku podél obchoďáků). Ale jak mě uviděl, přešel také. Tak jsme se setkali tváří v tvář. Byla jsem pořádně nervózní, ale vzhledem k jeho tělesným proporcím a mému vzdělání v sebeobraně jsem věděla, že bych neměla problém se ho zbavit. Něco se mě zeptal, nevím co a ani mě to nezajímalo – nepřistoupila jsem na jeho hru a přikázala mu, aby se vzdálil. Použila jsem jen minimum slov, abych třeba neprozradila svůj přízvuk, zato spoustu gestikulace – jako dlaně (nechci problém) a ukázala jsem mu, ať se kouká poroučet na druhou stranu dálnice. A tak šel, ani necekl. Přešla jsem zpět a upalovala podél parku sotva jsem nožičkama kmitala. Když jsem přecházela lávku, bála jsem se, že ho tam zase potkám, ale tentokrát mi štěstí přálo a potkala jsem svého kamaráda z Polska. Tuto historku dávám hojně k dobru a nikdo mi nevěří, že by se to v Mexiku opravdu mohlo stát :-) Nicméně čekat můžete opravdu cokoliv…