Paseo de Vaqueros

Zato neděle byla dobrodružná a planá adrenalinu. Strávila jsem celý den v přírodě ve skalách s lidmi z lezení. Akce se jmenovala kaňoning – putování kaňonem. Auta jsme nechali u přehrady, oblékli si neopreny, sedáky, vesty a helmy, namazali se a vydali jsme se do úžiny. Nejdřív jsme skákali po kamenech, moc vody tam nebylo, ale přišla místa, kde jsme museli skočit do jezírek a plavat. Viděli jsme asi 6 užovek, jak se vlní ve vodě, nebo vyhřívají na kamenech. Byla studená, ale ne moc, v mexickém slunci to nevadilo. Tak jsme došli a doplavali k místu, kde byla malá kaskáda - vodopád. Tady jsme předstírali, že je tu skluzavka a sklouzli se po zadku do laguny (převýšení tak 2-3m, hloubka v laguně 2m)... Pak jsme zase šli, občas skočili do vody a plavali a šli... Až jsme došli k další čisté laguně, kde jsme si dali piknik k obědu a zaskákali si šipky do vody. Od tohoto místa vedl další vodopád, kde jsme museli skočit o dost hlouběji, tak 4-5m. Zakřičela jsem si, ale paráda. V téhle laguně jsme pak asi další hodinu lezli na skálu a skákali do vody z různých výšek, protože dál vedl pořádně hluboký vodopád. Vody moc neteklo, tak se dalo slaňovat celkem bez problémů. Odhadem tak 15-20m. Ti, kteří neskákali do laguny nahoře a slanili dolu se vyhřívali na kamenech, paráda. Kaňon byl najednou hluboký, úzký, na skalách se sotva udrželi kaktusy, opuncie a keře. Popošli jsme pak ještě kousek, aby se před námi otevřela hluboká propast, kde byl vodopád kolmo dolů (odhadem 40-50m). Dole byl ztracený svět, kde žijí daňci a kočkovité šelmy. Ale tudy až někdy příště. Vrátili jsme se a vylezli po úbočí zpět k přehradě. Neušli jsme toho moc, ale adrenalinu jsem si užila spousty a vracela se s úsměvem na tváři.