Neděle ve znamení jídla

Díky za veškeré kontakty z domova a pište připomínky k článkům, ať se můžu těšit z toho, že to čtete! Moc mě potěšil pohled, který došel z TP s českou vesničkou a krajinou! Děkuji, sluníčka! A moc mě dnes potěšily dva Skype telefony. Poprvé za ty dva týdny jsem mluvila s rodinou!

Jak jsem z DF přijela pěkně štíhlá, tak už cítím, že se zase usazuji, a že mi začalo chutnat. Problém je v tom, že nedostanete plný talíř jídla, jehož množství se dá kontrolovat a regulovat, ale dostanete prázdný talíř a vždy si naberete trochu od všeho. Něco zabalíte do tortily a sníte, pak zjistíte, že by se dalo ochutnat ještě tohle, tak to vypadá na další tortilu, na talíři ještě něco zbylo, přidáte si, protože toho na jednu tortilu bylo málo… A když dojíte, spokojeni, že snad ty tři tortily byly tak akorát, odněkud přiletí otázka, jestli si dáte ještě. Ne? Ale tohle opravdu musíš ochutnat!

V neděli ráno jsem vstala a čekal mě kurz vaření. Gabriela připravovala tamales. Ingredience byly nakoupeny a připraveny od včera: dva druhy moles (husté omáčky) a jedna salsa (pikantní omáčka), uvařené vepřové a kuřecí maso, sýr, chille, listy banánovníku a cibule.

Těsto jsme střídavě umíchaly dnes ráno z kukuřičné mouky, litru oleje a vývaru z masa. Vonělo jako bramborové knedlíky :-). Celkem jsme připravovali 3 druhy tamales.

Příprava mě bavila: otřít banánový list, kydnout a rozprostřít těsto, na těsto salsu/mole, přidat maso, další salsu/mole, přehnout list a ten plněný knedlíček zůstal uvězněný uvnitř, pěkně přehnout, aby nám neutekl a je to. Musím říct, že příprava 50ti kousků ve dvou osobách dala zabrat, ale obyčejně to Gabriela dělá sama! Těším se, na večer, až to ochutnám. Už teď vím, že mi to bude moc chutnat, protože to pěkně voní a nejsou to placky :-) Ale ani proti plackám zatím vůbec nic nemám!

Odpoledne (ve tři) mě čekal rodinný oběd. Jeli jsme do domu, kde bydlí rodina Gabrieliny sestry. Celkem se oběda účastnilo 8 dospělých, 8 dětí a já. Mamina od rodiny (rozvedená), její syn Rosalio s ženou, 4 dcery (jen jedna s mužem) a vnoučata. Rosalio je architekt, na první dojem spolu s manželkou působili, že mají o dost víc peněz i sebevědomí, než ostatní členové rodiny. Ale na druhý pohled byli příjemní a vzdělaní – jeho žena cestovala po Evropě, takže mi usnadňovala vysvětlování, bohužel Prahu při svých cestách vynechala. Z dětí je nejstarší Gaby (19), pak dva bratranci a Roberto (15), dvě sestřenice odhaduji tak na 12 a 10, pro zpestření všeho dění ještě Juan Pablo (4) a Alexa (3). Oběd se pro značný počet členů rodiny uskutečnil na dvě směny. Nejprve se najedly děti, poté dospělí a já. Překvapilo mě, že si mě nikdo moc nevšímal, zato jsem se díky tomu mohla cítit jako člen rodiny, a ne jako exotický prvek.

Nikdo se se mnou moc nebavil, až při jídle se rozhovořili na obvyká témata, která už mám natrénovaná: „Proč Mexiko?“, „V čem je rozdílná Praha od Querétara?“, „Řekni nám něco česky!“… Všechny překvapilo, že jsem zareagovala plynnou španělštinou a rozuměla jsem dotazům, protože jsem do té doby vlastně mlčela. Ale jakmile začali mluvit mezi sebou, přestala jsem stíhat. Nakonec se začali překřikovat, a to já špatně snáším. Devět lidí sedí u stolu a z toho 6 mluví a snaží se upoutat pozornost ostatních! Jaké jsem měla štěstí, že když jsem mluvila já, bylo ticho a všichni napjatě poslouchali. Po chvíli jsem to vzdala a šla si kreslit s nejmenšími dětmi…

K jídlu jsme měli tacos, co jiného. Na stůl se naservírovala spousta misek, každý si nabral a spokojeně pojídal tacos za tacos… Základem všeho je vepřové s limetkou, k tomu volitelně nobles (opuncie), salát z chilli, rajčete a cibule, guakamole z avokáda, papričky, salsy… A když jsem jim tvrdila, že nic z toho, co je na stole, není pálivé, byla mi donesena speciálně pálivá paprička, aby se hodující rodina pobavila a dokázala, že mají i něco pálivého. Nicméně jsem jim neudělala takovou radost, jak čekali. Jako zákusek se podávalo něco jako pudink, bylo to hodně sladké a bylo toho strašně moc.

Po jídle se rodina jala hrát karty a vydrželo jim to dlouho… Dost jsem se nudila, a tak jsem pozorovala tu roztomilou holčičku, jak je rozmazlená a paličatá. Na všechno řekne „deja me!“ – „nech mě!“, a to i když se na ní jenom podíváte. Nejvíc se mi líbil šestiletý kluk o sousedů, který trpělivě kreslil hračky Juan Pabla – netopýry, pavouky, žáby a myši… Zkrátka nuda.

Večer k nám přišel Diego – kamarád Gabriely, moc sympatický chlápek. Tentokrát jsme jedli všichni společně a v jídelně, ne v kuchyni. Krom toho, že se mi moc líbilo prostředí a atmosféra u stolu, mi i velice chutnalo. Diego viděl nějaké filmy o Praze a strašně moc se k nám chce podívat. Navíc byl velice komunikativní, veselý a dalo se mu velice dobře rozumět, takže jsem reagovala na jeho normální rychlost mluvení, což všechny, včetně mě, překvapilo. Pokecali jsme velice příjemně, měla jsem ze svého výkonu dobrý pocit :-) a večeři jsem si užila o hodně víc, než celý slavný oběd.