Xochimilco podruhé a Teotihuacan – sídlo bohů

V sobotu mi budíček zazvonil v 4:40 ráno. Ufff. Žádná náhoda, jede se na výlet!!! Nepřekvapilo mě, když mi operátorka univerzitních taxíků oznámila, že zrovna nemá auta. Taxíků je odhadem šest a zahraničních studentů toužících po svezení na místo srazu desetkrát tolik. Ale nakonec se povedlo i mě jedním přijet. V autobuse jsem asi jako jediná uhlídala volnou dvou-sedačku a pěkně se prospala tři hodinky cesty do Ciudad de Mexico. Následovala hodina v zácpě a cesta přes celé město do Xochimilca – Benátek Mexika. Sice už jsem tu byla s Alešem, ale tentokrát jsme nastupovali jinde, na větší lodičky (pro 20 lidí) a při jiné atmosféře. Takže ani podruhé jsem se nenudila. Jak vysvitlo sluníčko, dosadila jsem se na příď lodi a vychutnávala rozhledy. Hudbou nás rozptylovali mariachi – tradiční zpěváci a hudebníci. Na závěr všeho přestoupil hlavní mariachi i na naši loď a vyzval mě k tanci. Nutno podotknouti, že byl o půl hlavy menší… Toť můj zážitek z první destinace našeho výletu.
Po plavbě se 60 dychtivých studentů rozprchlo o krámcích a do autobusu se vrátili ověšeni čerstvými úlovky z místního tržiště. Následoval druhý spánek v autobuse během přesunu z jihu DF na sever a dál do Teotihuacanu, kde nás čekal raut v noblesním hotelu. Zde se většina přejedla, netušíc zradu v podobě výstupu na pyramidy :-)

Mé první pyramidy mě ohromily. Atmosféru celému areálu dodávala dramatická obloha s černými mraky, schylovalo se k dešti…
Teotihuacan našli Aztékové už jako opuštěné rozbořené město. Domnívali se, že bylo postaveno obry, a začali ho uctívat jako sídlo bohů. Začali stavět své pyramidy podle tohoto vzoru. Hlavní třída je 39m široká, protože sloužila poutníkům. Vedla k pyramidě luny, ale možná, že to byla spíš pyramida vody, protože voda byla nejvíc posvátná. Střechy domů byly dřevěné a ploché, protože sloužily k zachycování vody, která byla důmyslným drenážním systémem odvedena do cisteren - celý areál je mírně svažitý! Důležitá byla orientace ke čtyřem světovým stranám. Za odkrytým areálem jsou patrné kopečky, pod kterými se ukrývají další pyramidy. Původní obyvatelé používali domy, ve kterých byla jen jedna místnost, akorát na spaní.

V jedné místnosti spalo 12-18 osob a neměli okna. Pohřbívalo se do podlahy v poloze skrčence, protože odcházet se má tak, jak se na svět přišlo - bílá místa v podlaze jsou stále patrná... Neměli písmo, tak malovali po zdech. Dochoval se dostatek kreseb, protože čas od času přistavěli nové zdi před staré a zakonzervovali tak předešlé domy i malby uvnitř.Veškeré kameny, které jsou červené jsou prý původní - červené bylo všechno: domy, zdi, podlahy, i ty pyramidy!!! Červená barva se získávala z vajíček pavouka, která se nachází na opuncii, žlutá z jedné rostliny.
Celým areálem nás provázeli prodavači suvenýrů, kteří byli dotěrní jako komáři (akorát, že komára jsem tu pořádně ještě neviděla).
Mé obavy z obtížného organizování takového množství lidí byly neoprávněné. Výlet byl organizován profesionály v oboru. Hlavní šéf měl píšťalku :-) a na závěr prohlídky mi pogratuloval. To proto, že jsem neodolala po jeho výkladu o další pyramidě, ke které už nemáme čas jít, a rozběhla se alespoň k nejbližším schodům pro jednu fotku. A ta gratulace byla k tomu, že jsem se rozhodla podle srdce…
Následovaly opět tři hodinky spánku v autobuse a neděle strávená u počítače s mým projektem.