Slezla jsem dolu a byla jsem ráda, že jsem se ukryla do stínu lesa. Po cestě se nacházejí další menší pyramidy, nebo jen zarostlé hory kamení. Jedna z pyramid byla oblá jako v Uxmalu, ale malinká. Cesta na levý extrém byla opuštěná, sem málokdo zamířil, a část vedla mezi dvěma zarostlými lagunami jako po hrázi. Až jsem se bála ze které strany na mě vyleze krokodýl. Odměnou za tuto výpravu bylo mnoho reliéfních kamenů, ale špatně čitelných. V 11 h jsem byla zpět na parkovišti, zpocená, zralá na koupel v cenote. Už na výjezdu z parkoviště nám vrátný otevřel desky a prolistoval nabídkou tří cenotů v okolí. Který chceme navštívit? Tankach-ha přeci. Výborně, takže ten nejlepší. Jak jinak :-) 110 pesos. Máme jen 105. To je v pořádku. Díky. Nechápali jsme, jak je možné, že nám prodal lístky už tady, ale vždycky to nějak funguje, i tentokrát.
U odbočky jsme zamávali lístky a vrátný se mohl opět pohodlně opřít do křesla aniž by se zvedl. U Cenote Tankach-ha jsme pozorovali lidi, jak zamykají auto, jdou k díře do jeskyně a asi na 5x se zase vrací do auta pro různé věci a jiné odložit. My se vraceli jen jednou. U schodiště do země stálo na ceduli, že vstup pouze v plavkách a nutno se napřed osprchovat. Není třeba si to vykládat tak, že nesmíte mít s sebou nic než plavky. Boty jsme nechali nahoře a jen s ručníkem, foťákem a klíčemi od auta jsme sestoupili po betonových, a apk dřevěných točitých schodech do jeskyně, kterou ozařovaly reflektory. Ze stropu visely krápníky, mezi nimi létali netopýři a dole se modrala hladina podzemního jezera. Ze schodiště trčely dvě skokanské plošiny, docela dost vysoké. Luboš si z té nižší několikrát skočil. Hladina byla rozdělena lanem na plaveckou a skokanskou část. Až na jednoho Itala to všichni pochopili a respektovali. Ve vodě byly malé černé rybičky. Trochu mě zarazilo, že v temnýc vodách vůbec mají co žrát, a že nejsou bez pigmentu. Voda byla osvěžující, ale tak akorát, aby nebyla příliš studená. Užili jsme si plavání dokud nás tam bylo max 10. Akorát když jsme se chystali k odchodu, začali se dovnitř valit celé autobusy lidí, které rovnou skákali z můstků. Unikli jsme zácpě, sedli do auta a začala průtrž mračen.
Lilo celou cestu do Valladolidu. Před městem děšť začal utichat, až se rozsvítilo slunce, a než jsme na náměstí vystoupili, byl zase pěkný den. Mířili jsme rovnou do bankomatu a vybrali třetích 7000 pesos na zbytek cesty. Pak jsme zamířili přímo do restaurace, tentokrát jsme si dali čínu - nudle s masem. A bylo teplo tak akorát na další koupel. Když jsem se snažila dohledat, ve kterém cenotu jsme byli minule, našla jsem obrázek, který mě uspokojil a nastavila navigaci do Cenote San Lorenzo Oxman ve Valladolidu. Když jsme trochu bloudili po okrajových cestičkách města, a pak odbočili na kamenitou příjezdovou cestu, již jsem si byla jistá, že to, co nás na konci čeká, bude překvapení. A bylo. Vstup 30 pesos, sotva 5 aut na parkovišti. Prošli jsme haciendou ve stylu brány na zahradu s bazénem, za kterým se schovávala cenote. Pěkná díra do země. Na jejím okraji rostlo několik stromů, kterým visely kořeny asi 30 m dolů, až k hladině vody. Na kořenech se uchytily další rostliny a šplhaly se vzhůru. Dole krásně modrá voda a pár turistů skákajících z houpačky do vody. Paráda. Škoda, že takové cenote neni dosažitelné z Monterrey.
Na večer jsme se přesunuli do Chichen Itzá. Cestou přes vesnici Kaua jsme zažili úplně zblázněné prodavače, kteří ve snaze prodat projíždějícím autům kus vyřezávané masky,nebo alespoň sádrové, utíkali za autem a volali postupně se snižující ceny. Utíkali, jako by to bylo smrtelně důležité. Jako by nechtěli prodat cetku, ale zachránit si život. Ubytovali jsme se v Dolores Alba - hotelu u silnice se dvěma bazény. Na to, že to bylo u silnice nás překvapilo, jak to bylo příjemné. Někdo o této řadě pokojíků architektonicky přemýšlel, když je navrhoval.
Večer jsme se vydali na noční show světel a zvuků - Chichen Itzá - Luz, sonido y Noche de Kukulcán. Videomapping na pyramidu a vyprávění o vzniku světa podle Májů a životě v Chichenu. V hotelu nás řekli, že každá vstupenka má kód, na který je třeba rezervovat online místo na večerní představení. Denní vstup 225 pesos, večer zdarma pro registrované. Hoteliér nám vydal zdarma vstupenku, na kterou máme zkusit vstoupit, pokud někdo s registrací nedorazí. Areál zavírá v 5, od 7 je večerní show. V 5.30 jsme parkovali před bránou spolu s prvními zvědavci s registracemi. Dozvěděli jsme se, že pro lidi bez rezervace bude vytvořen speciální list, kam se napíší. Až vstoupí všichni s rezervacemi, budou nás volat dle kapacity areálu (600 os). Nakonec byly dvě projekce. Jedna od 7 pro registrované, druhá od 7.50 pro čekatele. Bylo nás méně, nemuseli jsme se tlačit tak velkým davem. Jen ta nejistota a čekání se sháněním informací byli nepříjemné faktory. Tak to Luboš schytal tlačenici místo té, které se vyhnul ráno. Představení myslím stálo za to. Dostali jsme se do areálu zdarma, a i když nás nenechali volně projít mezi pyramidami, byly nasvícené. Už sem ráno nemusíme.
Naknec jsem zjistila, že cenote, ve kterém jsme byli minule se nejmenuje ani Cenote Maya, ale nejspíše Cenote Ik Kil... A je to přímo protější areál - přes silnici od našeho hotelu Dolores Alba! Jenže otvírá až v 9.00. A to my už museli být na cestě. Ik Kil je sice hlubší, ale zato velmi podobná visícími kořeny, takže nelitujeme, že jsme objevili jednu méně turistickou.
Žádné komentáře:
Okomentovat