Děti se nadšeně ráchali ve vodě barevnými podběráky, které jim rodiče koupili na parkovišti. Jezero je proslavené rybáři s motýlími sítěmi. Bála jsem se, že už je na ně pozdě. Ale před ostrovem jich pár bylo. Kapitán zastavil naši lodičku a představení mohlo začít. Zamávali sítěmi, ponořili je do vody, vytáhli, zatřepali mini rybičkou, kterou měli nejspíše nachystanou v kbelíku vedle sebe, položili sítě na hladinu a vydali se vybrat vstupné za představení. Takže přeci jenom jsou tady nastražení jen kvůli nám. A rybaří jen na oko za těch pár drobáků co si přivydělají touto safari.
Na ostrově je pro turisty jediný cíl: vylézt až na vrchol kopce - na vyhlídku. Strmé uličky jsou lemovány krámky se stále stejným zbožím: dřevěné lodě s barevnými sítěmi, barevné tuniky a poncha, jídlo. A mezi tím vším se vyjímají cedule: Sanitarios publicos (veřejné záchodky). Stoupali jsme po schodech vzhůru a najednou bylo strašné teplo, slunce pálilo, klobouky zůstaly v autě, namazali jsme se. Proložili jsme stoupání přestávkami na pití, cestou rodiny přemlouvali své odpadávající členy, že musí jít dál. Podnikatelská strategie krámků je dobrá, člověk se jakoby na něco zahledí, aby si mohl odpočinout a než se vydýchá, kouká, že vytahuje peněženku. Na samotném vrcholu je trochu strašidelně socialistická tetris socha "panáka svobody". Usadili jsme se v jedné z místních restaurací s výhledem na jezero přes špinavá skla. Jídelní lístek nevedli. Dali jsme si smaženou vykoštěnou rybu. A byli jsme mile překvapení, dobře jsme si pošmákli. A pozorovali jsme další z mnoha případů, kdy si zdejší malé holčičky nehrají s panenkami, ale s mladšími sourozenci. Rodiče jim dají na starost nemluvňata.
Cestou dolů jsme našli spoustu dalších uliček solů lemovaných stánky a i pár uliček po vrstevnici bez stánků. Takové mexické špinavé Mount Saint Michel. Na zpáteční cestě lodí jsme jeli se skupinkou hudebníků, kteří dvě skladby zahráli na palubě. Na parkovišti nám hadráři odmávali odjezd, sbohem Patzcuaro. Na přejezdu jsme čekali, až přejede třípatrový vlak. Tedy vlak se třemi mašinami, strašně dlouhý, kontejnery ve dvou patrech, a na konci strašně vysoké prázdné vagóny bez dveří s okénky ve třech patrech. Nepřišli jsme na to, co se jimi přepravuje.
Přesun do Morelie byl krátký (1h, 60km). Opět jsme se proplétali nevzhlednými uličkami směrem k centru a nevěřili, že narazíme na pěkné jádro. Hotel Mesón de los Remedios nás jako první přesvědčil o tom, že rezervace z booking.com jim dorazila. Ač to z venku nevypadalo, uvnitř se skrýval pěkný hotel a pěkný pokoj s pěknou koupelnou za slušnou cenu. Recepční nám vypsal poukázku na parkování v parkhousu za rohem. Občerstvili jsme se a vyrazili na procházku do města. Vlezli jsme do katedrály, akorát setam konala mše. Tedy vlastně asi svatba. Tedy asi to nebyla svatba, ale nejspíš součást oslav patnáctiletých, protože nevěsta stála před oltářem sama a v modrých šatech. Vylezli jsme z katedrály na druhé straně a ocitli jsme se uprostřed výstavy stanů. Jenže z nich trčely nohy. Připadalo nám, že tady prostě nic nechápem. Jsou to uprchlíci? Nebo demonstranti? Nebo útulek pro bezdomovce? Nevíme, ale kloníme se k demonstrantům. Šli jsme rušnou smradlavou ulicí plnou krámů s hadry, aut a lidí směrem k aquaduktu. Tam jsme naši Callejón de Romance (uličku romancí), kde byly vyvěšeny cedule: Pokud bude dvojice přistihnuta při nepřístojnostech, bude zatčena.
Pak jsme se vydali pěší zónou po směru viaduktu. Ozdobené kmeny stromů blikaly, jako by po nich lezli mravenci. Kolem viaduktu jsme se vydali zpět, opět smrdutá ulice zacpaná auty, uhnuli jsme do parku, jenže ten byl zas plný stanů. Nějak jsme se domotali do naší čtvrti a u hlavního náměstí s katedrálou zapadli do restaurace. Dali jsme si posole a byli jsme s volbou moc spokojení.
Žádné komentáře:
Okomentovat