Kolem poledne jsme vyrazili na výlet do Chamuly. Divoké poměry se zřejmě uvolňují a indiánské městečko se poturišťuje. Minule jsme tu byli jako jedni z mála bílých tváří a museli jsme být obezřetní při focení lidí, abychom jim neukradli duši. Tentokrát jsme zaparkovali na parkovišti vedle 6 autobusů a k centru se vydali uličkou plnou obchůdků. Hned co jsem vystoupila z auta se ke mě rozeběhli prodavači a nabízeli zboží. U jedné paní jsem nakoupila, i když jsem před chvílí říkala, že nebudu nakupovat hned u první, spíše až cestou z kostela k autu. Alespoň jsem nákup nechala hned v autě. Na obchůdcích byli přilepení turisté jako vosy na bonbónech. Fasáda kostela byla opravená, nově namalovaná, zaplatili jsme 20 pesos/os za vstup. Atmosféra byla o poznání řidší než před lety. Turisté byli v kostele v přesile. Ale stále se uvnitř nesmí fotit. Na googlu se k pár fotkám ale dostanete. Tento kostel je zvláštní tím, že zde nejsou lavice, protože indiáni tu praktikují své rituály přímo na zemi. Rozestaví před sebe svíčky, většinou bílé, ale každá z barev má svůj smysl. Některé rodiny žádající uzdravení rituály se svíčkami obohacují o CocaColu, rozbíjejí vajíčka do vody a podle toho, jestli žloutek vyplave dojde k uzdravení, a úplně vpředu před oltářem klečela stařenka svírající v dlaních k zemi tisknouce slepici. Až se domodlí, slepicí se otře, přejde do ní vše zlé a slepici zabije. Toho jsme se ale nedočkali. Kostel zdobí vitríny se sochami svatých - jedna vedle druhé, každá sama o sobě je oltáříčkem. Ze stropu visí pásy látky jako závěsy roztažené do stran, dlažba je pokryta jehličím. Úplně vpředu je oltář zahalen množstvím květiny (lilií, mečíků), banánových palem s listy i banány a množstvím přírodních ozdob. Nestydatě jsme všechno okukovali, až jsme se styděli.
Cestou zpět jsme okukovali tradičně oblečené indiány. Ženy v barevných vyšívaných halenách, s chlupatou černou sukní, jejíž přebytečnou látku mají zmuchlanou na břiše a převázanou páskem. Většina z nich měla v šátku na zádech dítě. Muži měli většinou kožich bílé barvy. Neodolali jsme nízkým cenám a také něco nakoupili. Otravné indiánčata s barevnými náramky už jsme museli odhánět nekompromisně. Tak a to měl být náš nejdivočejší a nejvenkovštější zážitek prosím. V poklidu jsme se vrátili do San Cristobalu, koupili si pečivo, našli náš nový hostel, po chvíli dobývání jsme se i dostali přes mříže dovnitř, ubytovali se a ohřáli si na plotně co zbylo z mé včerejší večeře. Oba jsem se z toho dosyta naobědvali. Měla jsem v plánu ještě Museo de la Medicina Maya, ale měla jsem tušení, že bude dnes zavřeno. Telefon tam nikdo nebral. Přesto jsme se vypravili směrem k muzeu. V předchozím hostelu nám řekli, že to je pořád tímhle směrem, asi 10 minut chůze. Přešli jsme tržiště, pak i tržiště místních, ulice se zašpinily, a stanuli jsme před mostem přes smrdutou stoku, který vedl do dřevěné brány, zřejmě do slumu. Kontrastní s okolím byla krabice s novou televizí, kterou nesla do slumu indiánka. Vycouvali jsme a zkusili to o jednu ulici vedle. To bylo lepší, ale na druhé straně stoky jsme se cítili jako vetřelci do místního světa. Jako bychom pronikli do cikánského gheta. Jen s tím rozdílem, že v cikánském ghetu si jste jistí tím, že po vás jdou, kdežto zde jsou poklidní, hází po vás oči a vidí chodící peněženky. Špinavé malé domečky, špinavé malé děti na ulicích, špinavý taťka táhnoucí pytel s dřevěným uhlím...
Ač jsem začínala pochybovat, došli jsme k muzeu majské medicíny, a bylo zavřeno. Indiánka před námi ale zmizela ve dveřích, zaťukali jsme, otevřela, ale jen aby nám řekla, že dnes je zavřeno a máme přijít zítra. Neukecali jsme ji a vydali jsme se zpět. Byly už 4 odpoledne a vlastně jsem ráda, že odsud zmizíme za světla. Zpomalila jsem až když jsme došli k turistickému trhu.
Pak jsme se posadili na náměstí a odpočívali sledováním okolí. Ještě jsme se vydali k druhému kostelu na kopci, ale spokojili se s pár prvními schody, které poskytli výhled na město a otočili se zpět k hotelu. Na náměstí jsme pozorovali vystoupení indiánského tance. Tady to nevypadá tak pitoreskně jako v Mexico City, nebo dokonce v Praze.
Žádné komentáře:
Okomentovat