čtvrtek 24. prosince 2015

Tuxtla - Caňon Sumidero - San Cristobal de las Casas

Probudili jsme se a jsou tu Vánoce. Venku 26°C, přes den bude přes 30... Trochu nás uklidňuje, že ani v Čechách na horách sníh není. Zaskypovali jsme s rodinami a odebrali jsme se omrknout terasu, kde má být kafe a chleba servis. Hotel se omlouval, že ještě nemají zaveden servis snídaní, ale nakonec z toho byla slušná snídaně v moc pěkném prostředí. Vykulili jsme se z hotelu a nabrali směr na kopec - na vyhlídky na Caňon Sumidero. Čekala jsem ošklivou prašnou kamenitou cestu, ale dojeli jsme na konečnou místních mikrobusů, kde byla brána do parku, zaplatili jsme 30,34 peso na osobu, dostali na ruku papírový náramek a po nádherné asfaltce jsme pokračovali na vyhlídky. Celkem 5 vyhlídek, na dvou z nich WC - bez vody, auto s cisternou vody jsme předjeli po cestě. Na jedné byla cedule s odvážným projektem kruhové vyhlídky, kde 1/4 kruhu byla nad kaňonem ve vzduchu, termín realizace 2015, doba výstavby 4 měsíce, náklady, dopad na životní prostředí atd., ale kruhová vyhlídka nikde. I tak to bylo impozantní stát na hraně stěny, která padá 1000 - 1500 m dolů do vody.

Když jsme se vynadívali svrchu, vydali jsme se k přístavišti lodiček, abychom si kaňon prohlédli i z vodní hladiny. Park má jednotnou strategii, a tak jsme na lodičkách díky papírovým náramkům dostali slevu v hodnotě vstupu na vyhlídky. Lodičky stály 200 pesos na osobu. Všechny přístaviště prý provozuje stejná společnost. Vybrali jsme si 2. nejbližší ke kaňonu a nezajížděli až do Chiapa del Corso. Žádná z lodiček neměla střechu, vybavili jsme se klobouky, ale museli jsme si je celou cestu přidržovat, aby nám neulétly. Kapitán nám ukazoval skalní motivy, komentoval státní znak, (který vyobrazuje kaňon sumidero, ja jedné straně lva španělů, na druhé lva indiánů) a ukazoval zvířata. Nejprve lázeň supů. Supi se pak suší s roztaženými křídly. Pak s naší lodí závodila v rychlosti letu volavka. Klobouk dolu, držela se před námi dlouhou dobu, mávala křídly o 106. A pak přišly na řadu krokodýli. První dva byli v rákosí, jeden měl otevřenou tlamu, druhého podle mě ani průvodce neviděl, ale byl to macek. Další dva se vyvalovali na prohřátých skalách. Skály se impozantně tyčily nad námi. Krásný byl mživý vodopád, který na skalní stěně utvořil kaskády připomínající jehličnatý strom. A ještě kouzelnější bylo proplutí pod ním, když se do kapiček vody opřelo slunce. Dojeli jsme až na přehradu, kde jsme přirazili k plovoucímu Oxxo - obchůdek. Naši spolucestující si začali kupovat chipsy a michelady.

Cesta zpět do přístaviště byla rychlá, bez zastávek. U auta jsme si dali jen pár tostadas s tuňákem, to je náš dnešní vánoční půst. Cesta do San Cristobalu opět stoupala do hor, ochladilo se a skály kolem trčely z červené hlíny. Propletli jsme se uličkami k Hostelu Rosscos Backpackers, nechali nás zajet na nádvoří, kde naše auto spolu s dalšími dvěma překáželo volnému pohybu před recepcí. Dostali jsme pěkný pokojík až vzadu na zahradě. Na nádvoří vládla cestovatelská atmosféra a čilý společenský ruch. Na večer se chystal táborák. Vydali jsme se do uliček. Luboš byl unavený z proplétání se davy lidiček a tržišti. Vydali jsme se ke kostelu na kopci. Chystala se tam dětská mše, ale před kostelem vyhrával orchestr a rušil komorní atmosféru v kostele. Dostali jsme hlad. Vraceli jsme se uličkou k centru a koukali po pěkné restauraci s vánočním menu. Slunce zapadalo v otvoru v mracích, na opačné straně získával na intenzitě měsíc v úplňku.

Zalíbila se nám restaurace La Lupe. Usadili jsme se vzadu, aniž bychom tušili, že jsme přímo u pódijka. Hrála příjemná hudba. Vánoční menu za 650 pesos jsme zamítly a objednali si sangríu, kterou servírovali řezanou - limonáda dole, víno nahoře, fazolovou krémovou polévku a fajitas, já směs mas v kamenném kotlíku - tradičním hmoždíři. Za nedlouho přišel hudebník, nastavil si aparaturu a začal brnkat na trojúhelníkový nástroj s mnoha strunami. Byl moc šikovný a hudba pěkná. Po polévce jsme byli dobře najedení. Pak přišlo maso a přetékající kotlík. Kdy jindy si dopřát takové hody, ale bylo toho opravdu moc. Hudebníka vystřídali dva sympatičtí Belgičani. Zpívali francouzsky. Ale majitel se jim přišel po první písni omluvit, že má na sedmou domluvenou kapelu, a odsunul jejich vystoupení na půl desátou. Byli jsme smutní a odešli. Na procházce jsme potkali toho předchozího chlapíka. A průvody mířící do kostelů s malými Ježíšky. Vždy šlo několik lidí a kapela, za nimi kdo se nabalil cestou. Jeden z průvodů měl vpředu oslíka, na něm holčičku - Marii, vedle šlo další dítě s plnovousem a doprovázeli je lidé s lucernami a kapela. Oslík byl opravdu rozkošný.

Žádné komentáře:

Okomentovat