sobota 19. prosince 2015

Monterrey - Guanajuato

Hned na začátku cesty jsme zazmatkovali a vydali se špatným údolím pryč z Monterrey. Mysleli jsme si, že cestu do Saltilla už dobře známe, ale zaměnili jsme si ji s cestou do García. Tak jsme hned nabrali hodinové zpoždění. Doufáme, že jsme si smůlu vybrali hned z počátku a v příštích dnech se nám bude dařit poněkud lépe. S Monterrey jsme se rozloučili pohledem na východ slunce nad Cerro de la Silla.

Na dálnici ze Saltilla do Mexico City jsme 8-9h (700km) obdivovali pře-naložené pickupy převážející na hromadách nesrovnaných kufrů např. sochu Santa Clause, nebo celé hračkářství. Některé vozy vypadaly, že vezou vánoční dárky z USA (ledničky, kola), jiné, že se na Vánoce stěhují rodiny se svým harampádím zpět do Mexika. Na korbách se přepravují i členové rodiny, ale to je tak běžné, že nás to už nevzrušuje. Co nás ale překvapilo byly dva tahače bez karoserie.

Do Guanajuata jsme dorazili v 16.30. Cestou nás několikrát stavěli divní chlápci mávající hadry. Luboš si myslel, že nabízejí parkování, já, že je to nějaká celní kontrola. Když jsme je minuli a nic se nestalo, nikdo za námi nevyrazil s majáčkem, míjeli jsme další a další takové. Po čase jsem si všimla, že mají někde poblíž pohozené cedule: Informaciones Turisticas. Namířili jsme si to rovnou k Muzeo de las Momias. To jsme proběhli rychle. Vzduch u mrtvol nebyl zrovna nejčerstvější, nebylo nutné se zde zdržovat, ale bylo dobré to vidět. Pak jsme nastavili navigaci k ubytování, tedy k parkovišti. Protáhla nás tunely po bývalém korytu řeky zcela ukázkovou trasou. Bála jsem se, že budeme mít problém zaparkovat. Zarezervovala jsem hostel u Univerzity a vytipovala nejbližší parkoviště Las Huertas. Ale naštěstí bylo obrovské a poloprázdné.

Z parkoviště jsme se vydali uličkami směrem k ubytování. Šlapali jsme do prudkého kopce, a pak z něj. Hostel nikde. Když jsem se začala přehrabovat v kabelce a hledat adresu, otevřely se dveře domku a vyšla paní, která nám poradila. Bylo to už jen za dvěma rohy. Na fotce El Catrin vypadá mnohem lépe než ve skutečnosti. Dostali jsme pokojík bez oken, mírně zatuchlý vlhkými cihlami. Dvě společné koupelny nás rozesmály. Jedna miniaturní pod schody, nechápu jak tam nacpali i sprchu, druhá obří na terase. Z terasy je nádherný výhled na město. Neotáleli jsme a vyrazili do ulic. Univerzita byla hned za rohem. K Callejón de los besos jsme dobloudili ze zadní strany a byli za to rádi, zepředu otravovali naháněči, fotografové a turističtí průvodci, a turisté stáli frontu, aby se na balkóně, nebo pod ním, mohli vyfotit v líbací póze. Proběhli jsme kolem toho kolotoče a nechali se unášet proudem davu k tržnici, kde jsme se odvážili objednat si něco k večeři. Polévka dobrá, zbytek nic moc.

Opět pozoruji, jak si můj mozek uchovává obrazy, které pramálo odpovídají realitě. Takže se jakš takš orientuji, ale stejně je to nové.

Žádné komentáře:

Okomentovat