Ráno jsem chtěla jet na ruiny co nejdříve, abychom tam byli mezi prvními. To se nám úplně nepodařilo, protože jsme šli na snídani do té stejné restaurace. Otevírali v 7. Luboš je pidezříval, že zaspí, ale v 7 opravdu fungovali. Dali jsme si palačinky s jogurtem a omoletu se sýrem. Parádně jsme si pošmákli, nacpali si pupky nejlepší snídaní, jakou jsme za cestu měli a čas čekání na jídlo nám zpestřoval domácí opičáček Rodrigo - roční pavián. Seděl na větvi, pozorně sledoval co se děje na baru a občas mu nekdo přinesl banán nebo jablko. Bral si to z ruky a nechal se s lidmi fotit. Takže jsme místo v 7.30 vyrazili v 8.00. Naše odbočka byla přímo před 1. bránou do parku a tvořila se před ní kolona. Museli jsme vyjet do protisměru, bychom se postavili na konec fronty a při tom manévru nás předjelo pár aut a autobus. Škoda, že odbočka nebyla za bránou. Zaplatili jsme 30 pesos za osobu a dostali oranžové náramky. Kdybychom si nechaly ty z Tuxtly, mohli jsme ušetřit. Mysleli jsme si, že tím máme vstup na pyramidy za sebou, ale ouha, byl to jen vjezd do chráněné oblasti, ne na ruiny. Na druhé bráně, kde nás včera v noci otočili, nás nechali projet. V předposlední zatáčce před horním parkovištěm nás ale odmávali kluci s hadry, že máme zaparkovat na krajnici, protože až nahoru už není volné místo. Byla to skoro pravda. Došli jsme na parkoviště, které bylo obsazeno stánky se suvenýry a stánky nabízející průvodce. Trochu nás naštvalo, že musíme platit dalších 64 pesos za vstup na pyramidy. Zmlsaní z Toniná, kde vstup nebyl... Lu se protáhl, já ne. Na pyramidách už byla spousta lidí a spousta slunce. Naštěstí jsou pořád ještě v pralese a dá se slunce přežít ve stínu stromů. Rozmohli se tu pozemní prodavači se zbožím na plachtách na zemi. Nezdržovali jsme se frontami a pokračovali dále kolem paláce na nádvoří kříže. Tam jsme vylezli na pyramidu a kochali se. Vzpomněla jsem si na fotku s červeným reliéfem bojovnéka v krokodýlí hlavě. Nakonec jsme ho našli, ale měla jsem nejasný pocit, že těch reliéf tam bývalo více. Areál byl celkem větší než jsem si pamatovala. Prošli jsme to celé a upalovali zpět k autu. Bylo 10.30, nejvyšší čas vyrazit.
Do 11 jsme se zdrželi ve městě hledáním zavřené banky a tankováním. Navigace zahlásila čas dojezdu do Bacalar na 20h. Vyděsilo mě to. Mělo to být 6 h (500 km). Nakonec to bylo 7h a dorazili jsme chvíli po západu slunce, za šera, v 18h. Cesta byla dobrá, rovná, zvlněná, kolem lesy. Potkali jsme spoustu vojenských hlídek, ptali jsme kam jedeme a odkud jsme. Turisté je nezajímali, a když slyšeli, že jsme Checos, odfrkli si: "Trochu daleko, ne?" a pustili nás. Jiní jen mávali a ani nezastavovali normální auta, jen ošklivé busíky. Jeli jsme totiž podél hranice s Guatemalou až k Chetumalu - hranici s Belize. Tady jsme se napojili na trasu, kterou jsem už znala, a kterou jsme opustili v San Cristobalu. Bacalar už nebyl daleko. Jeli jsme podél dlouhé laguny, projeli město a v posledních zbytcích světla zahlédli ceduli Eco Camping YaxChe. Zajeli jsme na kamenitou cestičku do lesa a vynořili se na zabláceném travnatém parkovišťátku před řádkou stanů. Kupodivu jsme našli místní pani vedoucí obklopenou dětmi s dětmi a ta nám potvrdila, že tu naši rezervaci má. Zavedla nás do kabiny, které vévodila síť nad postelí. Pochopili jsme, že tady budou komáři. Pěkné, o kus dál šplouchala hladina laguny sedmi odstínů modré, na které si musíme počkat do rána. Přemluvili jsme paní, aby nám dala něco k večeři. Na placky naplácala zelí, salát, cibuli, rajče a avokádo. Ničím nešetřila, asi ji mrzelo, že nic lepšího nemá. Po večeři jsme popadli ručníky, posvítili si na průzračnou hladinu baterkou a spokojeně obsadili molo s dřevěným slunečníkem s palmovými listy. Voda byla báječná. Nikam daleko jsme se nepouštěli, z temných vod má člověk přeci jen respekt, hlavně když neví, jaká havěť se skrývá v křoví. Večer jsme proseděli na molu, dívali se na oblohu posetou hvězdami a bylo nám tak dobře. Nepčestávali jsme žasnout jak nádherné místo jsme objevili, jak to asi bude krásné, až se ráno probudíme a uvidíme, co skrývá tma, jaké by to bylo zažít tu západ slunce, a hlavně jsme mysleli na absurditu roční doby a počasí v Čechách. Do devíti jsme seděli na molu, já psala tento zápisek na notebooku a nechali se ovívat vlahým vánkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat