sobota 26. prosince 2015

San Cristobal - Toniná - Aguas Azules

Dnes nás čeká cesta přes hory: 85 km (dle Googlu 2h, dle navigace 4h, reálně 3h) do Ocosinga na naše první pyramidy Toniná, pak 60 km (dle Googlu 1,5 h, v reálu a dle navigace 2 h) na koupání ve vodopádu Agua Azul a na závěr dalších 56 km (dle všech zdrojů 1h a 20 min) do Palenque. Program vyžadoval opět ranní odjezd. V San Cristobalu se po ránu válel mrak, ale jak jsme jej rušili bušením na dveře pana domácího a na bránu parkoviště, postupně se začal zvedat a odcházet. A my si to namířili do hor. Znervózněl mě dvojnásobný čas příjezdu do Toniná, než jsem měla v programu. Cesta se klikatila horami, byla místy dobrá, místy děrovaná tam, kde se podloží propadlo, ale nejhorší na tom všem byly topez - retardéry. Obří betonové zpomalovací hrby v obydlených oblastech cca po 100 metrech. Ze začátku jsme před každým brzdili, pak jsme zkoušeli je přejíždět různými rychlostmi, ale nebyli nijak unifikované, takže i jejich zákeřnost se lišila kus od kusu. Nejzákeřnější byly ty ve stínu, které jsme neviděli. Luboše pořádně dohřáli a nakonec mu z té cesty bylo špatně, což je co říct u řidiče.

Vyjeli jsme v 8, před pyramidami Toniná jsme parkovali v 11. Původně jsem zamýšlela přenocování v Ocosingu, ale našla jsem všeho všudy jeden velmi lokální hotel, který byl obsazený. Toniná nás mile překvapila. Málo lidí, možnost vylézt nahoru na pyramidy a žádné vstupné. Kasali se, že by Toniná měla být významnější než Palenque, že je větší... no jasně, každá pyramida je největší, nejvyšší, nejvýše položená, má nejrozsáhlejší základnu, nebo jiný primariát. Ale je fakt, že Toniná vypadá jako jedna hodně rozčleněná pyramida. Jako by ta městská akropole vyrůstala z jedné báze. Dvě pyramidy tvořící dva vrcholy byly hodně příkré. I hřiště pro pelotu bylo moc pěkné, velké a zachovalé, jen mi připadalo, že 4 dračí hlavy a dvě postavy osadili nazpět nešťastně. Postavy mohli na zádech mít obruče, a pak by měly být ve středu. Postrádala jsem v tom smysl pro symetrii. Naobědvali jsme se v jediném místním občerstvení a vyrazili dále. Toniná je také jako jedno z mála míst dobře vidět ze silnice, jak se k němu přibližujete, nebo od něj vzdalujete.

Další díl cesty se vyznačoval výrazným úbytkem topez, což nás velice potěšilo. Jeli jsme po pěkné silnici v horách a obdivovali, jak hory a kopce kolem nás jsou špičaté jako pyramidy. Když jsme přejeli most přes modrý potok a minuli několik cedulí s odbočkou k Balneario, bylo jasné, že jsme se přiblížili Aguas Azules. Místo topez se tu rozmohl nový fenomén: děti stojící na silnici s lanem přes cestu. První chlapeček měl provaz svázaný z několika pruhů látky. Tušila jsem, že bude chtít peníze. Zastavili jsme. V jedné ruce měl lano, ve druhé pytlík s mandarinkami. Postavil se nám před auto a sotva přes něj viděl. Couvli jsme a využili jeho rádiusu tvořeného dosahem lana. Objeli jsme ho a pozorovali jak si bude počínat auto za námi. Ani nepřibrzdilo a chlapec lano pustil na zem. Dále jsme se tímto poučením řídili, akorát jsme navíc troubili, aby bylo jasno, že zastavovat nebudeme. Zajímavé, ale vyfotit jsme je nestihli.

Odbočili jsme na Agus Azules a klesali až dolů k parkovišti. Bylo dost plné. Vjezd byl za 30 pesos. Klučíci s hadry řídili dopravu a radili, které auto bude odjíždět. Nakonec jsme se nacpali na místo autobusíku, který nám blokoval manévrování a řidiče to dost vytočilo. Chvíli na sebe s Lubošem křičeli, každý svou řečí, pak to pán vzdal a šel zaparkovat jinam. Jednou jsme ho potkali, raději se mu vyhnuli a doufali, že se nepomstí na autě. Kluk Antonio slíbil, že bude hlídat, že je to tu běžné. A co se změnilo za 6 let na vodopádech? Udělali z nich koupaliště - celkem logicky. Inspirovali se trendem lan přes silnici a natáhli lana pře řeku, aby se jich lidé mohli chytit a neunesl je proud. Povolili koupání a přibyli cedule Koupaliště. Břeh byl plný lidí lezoucích do nebo z vody. Potěšilo mě to. Minule jsme se koupali obezřetně až úplně nahoře nad vodopády. Přibylo stánků a lidí, ale to může být i tím, že je sobota po Vánocích. Bohužel slunce už se dotklo korun stromů na západě a řeka nebyla dobře nasvícená. Zkrátka byla málo modrá. Vzpomněli jsme si na Kostariku a Río Celeste. V převlékárnách jsme se oblékli do plavek a vybrali si místo na plavání mezi horními kaskádami. Řeka byla krásně teplá. Fajn smočení do dni v autě a zpocení z Toniná.

Poslední etapu cesty jsme jeli po tmě v koloně aut vracejících se do Palenque. Alespoň jsme se nebáli. Byli jsme varováni nejezdit po šesté hodině po tmě, zvláště v Chiapasu. Poslední dobrodružství bylo hledání ubytování. Měla jsem zarezervovaný hotel ve stylu Cabaňas - domečků, boudiček, chatiček v pralese. Ale bylo to jedno z nejobtížněji najitých ubytování vzhledem, že je víkend, bylo všude obsazeno. A tak to bylo 4x dražší, než všechna ostatní ubytování. Přes 200 dolarů. Nechtělo se mi to platit. Z hotelu přišel nejistý email, žádající 50% zálohy, ale bez čísla účtu. Neřešila jsem to. Po dvojím zeptání se strážců národního parku jsme našli odbočku k Margaritas and Eds. Na odbočce bylo spousta ubytování a jedna dost velká restaurace s živou hudbou. Svět sám pro sebe v pralese. Po dalších dvou zeptáních jsme dojeli úplně na konec, nechali auto před mostkem a došli jsme do recepce k Margaret. Řekla nám, že nemá ani telefon ani internet a s touto rezervací nemá nic společného, ale že už jsme dnes druzí. Ta slečně před námi složila 50 % zálohy a marně se snažila někam dovolat než odešla. Domalovala jsem si obrázek, který přede mnou vyvstával. Měla jsem od začátku divný pocit, že toto ubytování není v Google mapách a v mapách booking.com je umístěno přímo mezi pyramidy. Asi je to nějaký podvod tahající z lidí zálohy. Otočila jsem problém a zeptala se, zda má Margareta volný pokoj. Měla. Mohli jsme si vybrat jestli chceme s klimatizací nebo bez. Vzali jsme ten levnější za 350 pesos a byli jsme moc spokojení s cenou i co jsme za ní dostali. Hlavně ale, že máme kde bydlet. Nejde mi do hlavy, jak se tak zapadlé místo uživí jen díky lidí, které sem zabloudí. Margaret se nám omlouvala, že bohužel se jí sem nacpala žena i s celou famílií a musela je ubytovat nad naším pokojem. Kdybychom přijeli o trochu dříve, byla by nám dala chatku víc v lese. Ale nám to bylo jedno, byli jsme jí vděční za čistý pokoj, který 4x ročně maluje kvůli vlhkosti, za ručně prané povlečení, ručník a klíč. Vypravili jsme se na drink a něco malého k snědku do restaurace. Bylo nacpáno. Posadili nás hned u vstupu, takže nově příchozí hosté čekající na místo se opírali o naše židle. Obsluha nestíhala. Alespoň, že jsme mohli pozorovat živou kapelu. Na Luboše to za chvíli bylo moc přelidněné a hlučné. Nechápala jsem, byla jsem nadšená. Ale jen do chvíle, kdy muzikanti zabalili aparaturu a objevila se indiánská rodinka s péry na čelenkách. Bubnování a výroba cetek jim celkem šla, ale zpěv a tanec nebyl nic moc. Za jejich vystoupení se dav sedící na opěradlech našich židlí minimálně zdvojnásobil, obsluha přestala pronikat k našemu stolu, takže jsme jim ani nemohli naše místa přenechat. Nakonec se nám podařilo místo opustit a odebrat se do zvuků pralesa si odpočinout.

Žádné komentáře:

Okomentovat